Třída: CHRYSOPHYCEAE - zlativky

U naprosté většiny druhů této třídy je nejdůležitějším ontogenetickým stádiem stádium monadoidní a pak zčásti i rizopodiální. Druhů s převládajícím stádiem kapsálním a trichálním je velmi málo, sifonální Chrysophyceae nejsou vůbec známy.

Chromatofory jsou nejčastěji zlatožluté nebo žlutozelené. Jednojaderné buňky obsahují zpravidla 1-2 chromatofory, často s nahým pyrenoidem. Produktem asimilace je buď olej, polyfosfátová zrnka, nebo častěji typický asimilační produkt chrysolaminaran, vytvářející zrna charakteristického bílého vzhledu, uložená v bazální části buňky.

Pro svůj růst vyžadují organické zdroje dusíku a uhlíku, případně některé vitamíny (B1 a B12). Takový způsob výživy označujeme jako mixotrofní, při závislosti na vitaminech jako auxotrofní, vláknité typy jsou autotrofní. Mezi zlativky jsou řazeny druhy apochromatické, kterým chromatofory úplně chybějí. Zde je pak výživa saprotrofní nebo fagotrofní.

Rozmnožování se děje nejčastěji vegetativním dělením. U řady druhů však již byla pozorována i kopulace dvou jedinců, předcházející tvorbě cyst (stomatocyst), v níž můžeme spatřovat náznak sexuálního procesu. Křemité cysty jsou charakteristickým znakem zlativek, u jiných řas se nevyskytují.

Zlativky žijí ve sladkovodních biotopech, v brakických vodách i v moři. Sladkovodní Chrysophyceae jsou hojně rozšířeny (120 rodů, asi 1000 druhů), ale poněvadž jsou nenápadné, citlivé a jemné, snadno unikají pozornosti. Většinou žijí v čistších, chladných (jarních) vodách.

 

Rod: Chromulina

S neustonickými povlaky rodu se často setkáváme např. v nově napuštěných nádržích ve sklenících. Zlatožlutá blanka se během velmi krátké doby vytvoří a stejně náhle může i zmizet.

Nejbežnějším druhem je Ch. rrossanofii, která tvoří dvě stádia: flagelátní a palmeloidní (slizové). První z nich žije volně ve vodě. Bičíkovec má kulaté až vejčité tělo, je 4.5-7.5 µm široký a 4.5-10.5 µm dlouhý. V jeho buněčném obsahu je dobře patrný nástěnný, hnědě zbarvený chromatofor a větší krůpěj chrysolaminaranu, vyplňující často téměř celou zbývající část buňky. Monáda se pohybuje pomocí jediného bičíku, který nasedá na předním pólu buňky a je o něco delší než vlastní buňka.

Po určité době pohybu se dostává Ch.r. do blízkosti hladiny a zde se zachytí předním pólem povrchové blanky. V průběhu dalšího vývoje ztrácí bičík a začne se vysouvat nad hladinu. Tu se posléze usadí tak, že její apikální konec směřuje dolů. Je-li hladina klidá, dochází k intenzivnímu dělení buněk, jehož výsledkem je tvoření souvislé, olejově mastné blanky, která je i pouhým okem patrná a nápadná, protože se na žlutých chromatoforech buňky silně odrážejí sluneční paprsky. Palmeloidní stádium tohoto organismu žije tedy v povrchové blance a je součástí společenstva organismů, vyhledávajících tento biotop, které označujeme souhrnně jako neuston.

Foto zástupci: Chromulina glacialis, Chromulina pascheri 1, Chromulina pascheri 2.

Rod: Chrysococcus

Protoplasty některých Chrysophyceí žijí uvnitř zvláštních schránek, které si vytvářejí na ochranu proti vnějším vlivům. Schránky mívají nejrůznější tvar, jsou hyalinní nebo nažloutlé až intenzivně hnědě zbarvené, k protoplastu těsně přiléhající nebo volně odstálé. Rod Chrysococcus je charakterizován přítomností schránek obklopujících protoplast bičíkovce ze všech stran a ponechávajících na předním pólu pouze drobné, pórovité otvory (v počtu 1-2), jimiž vychází bičík.

 

Druhy rodu Chrysococcus jsou časté v jarním, řidčeji i letním fytoplanktonu mezotrofních až eutrofních vod. Druh Ch. rufescens je jedním z nejhojnějších vůbec a setkáváme se s ním ve většině vzorků z čistých a středně čistých stojatých i tekoucích vod, odebraných na jaře a někdy i v létě. Na organické znečištění vod je poměrně citlivý a může ho být tudíž užito k indikaci saprobity vody.

 

Rod: Mallomonas

Některé Chrysophyceae mají protoplasty vůči nepříznivým vlivům chráněny jinak, než jsme to viděli u rodu Chrysococcus. Druhy rodu Mallomonas nesou po celém povrchu těla drobné křemité šupinky, které se obvykle navzájem překrývají a tvoří tak souvislou vrstvu, těsně přiléhající k protoplastu. Šupinky jsou často opatřeny buď krátkými silnějšími trny, nebo dlouhými jehlicemi. Tvar šupinek, umístění jehlic a trnů, jejich počet, délka a tvar jsou velmi stálými znaky, které slouží jako určovací znaky pro jednotlivé druhy.

Druh M.acaroides se vyskytuje pravidelně v letních měsících v eutrofních vodách. Některé jiné druhy naproti tomu nastupují v jarních měsících a ve vodách čistších, např. M. coronifera žije v chladnějším období ve vodách oligosaprobního až mezosaprobního charakteru, M. akrokomos se špičatými buňkami klínovitého tvaru, opatřenými na apikálním konci věncem dlouhých jehlic, žije v čistých oligosaprobních vodách a je ještě studenomilnější než předchozí druh.

Foto zástupci: Mallomonas sp1, Mallomonas sp2, Mallomonas sp3, Mallomonas cysta, Mallomonas chlup a šupina, Mallomonas překrývání šupin, Mallomonas šupiny a chlupy, Mallomonas chlupy a bičík, Mallomonas sp4.

 

Rod: Synura

U tohoto rodu se setkáváme se zástupci, jejichž buňky žijí po mnoha v koloniích. Jednotlivé buňky kolonie jsou svou vnitřní stavbou shodné se stavbou buněk jiných Chrysophyceí a jsou navzájem spojeny bazálními, stopkovitě vytaženými póly v kulovité útvary. Každá buňka má dva laterálně umístěné chromatofory bez stigmatu a nese dvojici bičíků, které jsou jen nepatrně rozdílné v délce, lišící se však svou strukturou a funkcí.

Povrch buněk rodu Synura je kryt obalem z křemičitých šupin, s jakým jsme se setkali již u rodu Mallomonas, nenesou však nikdy jehlice, nanejvýš krátké ostny. Podle tvaru a struktury šupin se opět určují jednotlivé druhy. To lze pozorovat ovšem až po vyschnutí preparátu, kdy se tělo bičíkovce rozpadne a šupinky se uvolní.

Jako většina Chrysophyceí je i rod Synura rozšířen v čistých až středně znečištěných vodách, zvláště v chladnějších měsících roku. Někdy bývá její rozvoj i za chladu tak velký, že vyvolá žlutohnědé zbarvení vody. Ve vodárenských nádržích nebývá vítán, neboť dodává vodě nepříjemný zápach.

Foto zástupci: Synura sp1,. Synura kolonie1, Synura kolonie2, Synura kolonie3, 1 Synura mezi sinicemi a rosivkami, Synura nezralá spora, Synura podlouhlá kolonie,, Synura spora, chlupy, Synura sp1, Synura sp2.

 

Rod: Dinobryon

Kolonie z radiálně uspořádaných buněk, které jsme viděli u rodu Synura, nejsou jediným způsobem seskupování planktonních Chrysophyceí. U druhů rodu Dinobryon je stavba kolonií zcela odlišná. Buňky zde žijí v odstávající, většinou tenké hyalinní schránce, která má tvar nálevky nebo vázy. Z obou dceřinných protoplastů, které vzniknou při dělení, zůstává ve schránce jen jeden. Druhý vylézá ven, přisedne na vnitřní stranu schránky v blízkosti jejího ústí a vytvoří si postupně novou schránku, shodnou se schránkou mateřskou. Při jeho dalším dělení se celý proces opakuje. Poněvadž i protoplast, který zůstal v mateřské schránce, je schopen dalšího dělení, vznikají nepravidelně větvené keříčkovité útvary, často o značném počtu buněk.

Vlastní protoplast buněk rodu Dinobryon se neliší podstatněji od buněk jiných Chrysophyceí. Důležitým znakem je, že buňka je připevněna k bázi nebo boku schránky pomocí stažitelného vlákénka, jehož kontrakce působí změny v poloze protoplastu uvnitř schránky.

S koloniemi běžně se vyskytujícího druhu D.divergens se setkáváme hlavně na jaře a na podzim, někdy však i přes léto. Na znečištění vody je poměrně málo citlivý a naopak, jeho silnější rozvoj můžeme pozorovat právě ve středně znečištěných, eutrofnějších vodách. Naproti tomu některé jiné druhy (D. bavaricum, D. pediforme) žijí výhradně v oligotrofních vodách nebo ve vodách rašelinných.

Foto zástupci: Dinobryon divergens1, Dinobryon divergens2, Dinobryon divergens3, Dinobryon sertularia, Dinobryon masový výskyt, Dinobryon sp1, Dinobryon buňky s vakuolou, Dinobryon s parazitem, Dinobryon kolonie se sporami, Dinobryon spory, Dinobryon stigma.

 

Rod: Monas

V důsledku trvalého života v silněji znečištěných vodách mohou některé druhy bičíkovců opustit ryze autotrofní způsob výživy a přejít k saprotrofnímu, při čemž může dojít i k silné redukci asimilač. aparátu. Předpokládáme, že u některých druhů došlo k úplnému potlačení chromatoforů a tím i ke ztrátě schopnosti fotosyntetické asimilace a autotrofního způsobu života; tyto druhy jsou existenčně vázány na vodu obsahující organ. látky, které si nedovedou samy syntetizovat. Ztráta schopnosti fotosyntézy je u nich trvalým znakem. Ježto navazují fylogeneticky na barevné, chromatofory nesoucí předky, označujeme je souhrnně jako Flagellata apochromatica nebo Zooflagellata.

Velký počet rodů bezbarvých flagelátů ukazuje příbuzenské vztahy právě ke skupině Chrysophyceae, se kterou mají společné rysy v obrvení, přítomnosti chrysolaminarinu a tvorbě křemitých cyst. Naproti tomu jiní bičíkovci ukazují na vztahy k jiným skupinám řas, např Cyathomonas ke třídě Cryptophyceae, Polytoma ke třídě Chlorophyceae, Astasia ke třídě Euglenophyceae aj. Skupina Zooflagellata, která ve starších systémech figurovala jako taxonomická skupina, není dnes z tohoto důvodu, kdy byly u většiny zástupců stanoveny příbuzenské vztahy, již udržitelná, neboť byla snůškou konvergencí sblížených typů nejrůznějšího fylogenetického původu.

Rod Monas je typickým zástupcem bezbarvých bičíkovců, navazujících na vývojovou řadu Chrysophyceae; je to vlastně zástupce rodu Ochromonas bez chromatoforů, který si zachoval všechny ostatní znaky rodu. V blízkosti inzerce bičíků se nachází místo, kudy bičíkovec přijímá pevnou potravu (baktérie apod.), tzv buněčná ústa. Ta se při mikroskopování jeví jako krátká, šikmo umístěná rýžka. Buněčný obsah je tvořen z jemných granulí plasmy a zbytků přijaté pevné potravy; v periferní vrstvě plasmy, asi v poloviční výšce buňky, se nachází dobře patrná kontraktil. vakuola.

Foto zástupci: Monas sp1, Monas sp2, Monas sp3, Monas sp4.

 

Rod: Anthophysa

Náleží mezi bičíkovce vývojové řady Chrysophyceí. Buňky nejběžnějšího zástupce A. vegetans jsou stavěny stejně jako buňku rodu Monas, mají však jiný - vřetenovitý a na bázi špičatý - tvar. Při rozdělení zůstávají buňky spolu spojeny těmito bázemi, podobně jako buňky rodu Synura, takže se i u A.v. vytvářejí kulovité kolonie s radiálně uspořádanými buňkami. Tyto kolonie žijí zprvu na dlouhých, nápadných stopkách buď jednoduchých nebo spoře větvených, které jsou zpravidla pokryty sraženinou hydroxidu železitého, dodávajícího jim hnědého zbarvení a drsného povrchu. Později se kolonie s konců stopek uvolňují a pohybují se volně v planktonu.

Ekologicky charakterizuje A.v. alfamezosaprobní pásmo. Výskytem je vázána na určitou koncentraci železa ve vodách, takže nám současně indikuje i jeho přítomnost. Ve vzorcích řasového materiálu se často setkáváme jen se samotnými stopkami, které však jsou natolik charakteristické, že je lze identifikovat i bez přítomnosti živých buněk.

Foto zástupci: Anthophysa sp1, Anthophysa sp2, Anthophysa sp3, Anthophysa sp4, Anthophysa sp5.

 

Rod: Hydrurus

Většina druhů třídy Chrysophyceae tráví převážnou část životního cyklu v bičíkatém stádiu; ostatní organizační stupně se vytvářejí jen na přechodnou dobu a jen u malého počtu rodů se některý z nich stane stupněm hlavním. Zástupcem té skupiny, u níž se dostalo do popředí stádium slizové (kapsální, palmeloidní), je rod Hydrurus s druhem H. foetidus.

Buňky H.f. žijí uvnitř rosolovitých trubic, které jsou buď jednoduché, resp. řídce větvené, nebo které nesou na svém povrchu množství drobných postranních větviček, které pak dodávají trubicím roztřepeného vzhledu. Uprostřed trubic jsou buňky uloženy hlavně periferně. Buňky na koncích větviček mívají tvar kužele nebo jehlanu se zaoblenými hranami a jediné si zachovávají schopnost dělení během růstu větve. Ostatní buňky jsou eleiptičné nebo vejčité. V jejich buněčném obsahu je nejnápadnější velký chromatofor, uložený v horní polovině buňky a tu zcela vyplňující. V dolní polovině se nachází protoplasma se zrny chrysolaminarinu. Rozmnožování H.f. se uskutečňuje jednobrvými zoospórami, které mají tvar tetraedrů s konkávními, ostrými hranami; bičík nasedá ve středu jedné z těchto ploch.

H.f. žije v bentosu prudce tekoucích čistých vod, kde tvoří často velmi rozsáhlé nárosty na kamenech v proudu. Vyskytuje se převážně při nižších teplotách vody (do 10 oC), přes léto tedy většinou ustupuje. Je dobře poznatelným indikátorem oligosaprobní zóny a lze jej lehce identifikovat podle tvaru stélky a typického zápachu, který mu dal i jeho druhové jméno.

Foto zástupci: Hydrurus foetidus, Hydrurus část větve, Hydrurus kolonie.

 

 

 

Rod: Uroglena

            Rod tvoří slizovité kolonie, složené z jedinců vzhledu Ochromonas, upevněných na konci slizových vláken, paprsčitě vybíhajících do středu. Celá kolonie má podobu koule nebo elipsoidu. Struktura slizu je viditelná po použití barviv nebo čínské tuše, která ukáže paprsky i tam, kde se sliz zdá být celistvý. Urogleny se objevují v planktonu našich rybníků hlavně na podzim a na jaře.

Foto zástupci: Uroglena sp1, Uroglena sp2, Uroglena kolonie1, Uroglena kolonie2, Uroglena spora s parazitem, Uroglena spory v kolonii, Uroglena vlákna spojující buňky.

 

 

 

 

 

 

Foto zástupci další druhy: Cyclonexis sp.

Chrysamoeba rhizopodová stadia

Chrysopyxis na vlákně řasy

Chrysosphaerella longispinum

Kephyrion sexuálníreprodukce

Kephyriopsis sp.

Ochromonas s bičíky

Phaeodermatium sp.